S básnickou prvotinou Věry Rosí (1976) vstupuje do nejmladší české poezie po delší době výrazný ženský hlas. Autorka přichází s vyhraněnou poetikou a s překvapivě nezkrotnou imaginací, která je z rodu temných holanovských či weinerovských obrazivostí. Většina básní je prodchnuta městskou atmosférou, město je vnímáno jako černá kuchyně s nízkým stropem, na němž ulpívají výpary ze všech hořkých a přesolených pokrmů.
„Na první pohled z jejích básní, semknutých v knize Holý bílý kmen (Host/Weles), vyzařuje až řemeslně vyhlížející kultivovanost a uměřenost. Není zde stopy po revoltujícím dětství a mládí, po gestech nonkonformismu, po snaze víc křičet než zpívat. Nepřekvapí ani básnířčiny „biblické“ metafory, ale spíš časté využívání slov „pláč“, „slza“, „kříž“, „loučení“, ale rovněž „strach“ či „úzkost“. Básně se tu často halí do zimního šatu, vane z nich mráz a nepohoda. „Ledové jehly“, „zimomření“, „bomby sněhového světla“, „rampouch nade dveřmi“ zastupují obrazy, které se koncentrovaně zjevují v jediné krátké básni Neklid. Rosí si ovšem nehraje na obnovitelku rustikálních zátiší, její příroda se podobá okleštěným městským parkům a zahradám, kde u „zamrzlé ptačí křtitelničky/ očekáváš opět boxerský úder“.“
Jan Suk
Cena Jiřího Ortena 2000
